"Muzzle grab" - chňapnutí po čumáku, to je chování, které uvidíme nejen u psa (Canis lupus familiaris), ale také u ostatních psovitých, například vlka (Canis lupus) nebo dinga (Canis lupus dingo).

Význam tohoto chování spadá spíše do oblasti "vyjasnit si vztahy" než do "řešit spor". Sebevědomější jedinec je bude uplatňovat mnohem častěji k méně jistému oponentovi a tím mu tak ukazovat, kde je jeho místo. Často to použije i fena - matka vůči svým nezbedným štěňatům, aby je zklidnila. Slabší, či spíše méně sebevědomí, oponenti se proti tomuto chování nikdy nevzepřou.

Naproti tomu, často málo sebevědomí a nejistí jedinci doslova nabízejí svůj čumák ke chňapnutí svému oponentovi. Často toto chování lze zaznamenat na konci nějakého vážnějšího sporu. Ovšem vlci a psi to používají pouze směrem k jedincům, které dobře znají (zpravidla členům rodiny, matce), téměř jakoby chtěli říct "já jsem ještě mladý/štěňátko..." Mladí psi a štěňátka se semtam doslova snaží nabízet svým rodičům ke chňapnutí za čenich, jakoby chtěli říct "podívej, já jsem tvoje štěňátko/mládě..." Toto gesto nikdy nesměřuje k vážnějšímu sporu.

U matky se toto chování začne objevovat v době odstavu mláďat, často doprovázené vrčením. Mláďata toto chování začínají uplatňovat také mezi sebou navzájem, typicky během 6. až 9. týdne věku. Pravděpodobně se naučí to používat jako způsob, jak zastavit svého oponenta v jeho činnosti, která se mu nelíbí. Štěňata se touto cestou trénují v důležité dovednosti zvané "zastavené kousnutí" (bite inhibition). Kousnou-li protivníka do čenichu příliš silně, mohou tím vyvolat rvačku a způsobit si tak bolest či zranění. Muzzle grab má být vždy jen chňapnutí, ne kousnutí. Chování se vyvíjí na základě zásady vztahů ve smečce: "nesmíme se zranit navzájem".

Když je toto gesto použito ve smyslu zastavení sporu, vypadá mnohem dramatičtěji, prudčeji a normálně končí tak, že chňapnutý jedinec projeví pasivně submisivní chování  a tím celá věc skončí. Jen velmi zřídka se při tom někdo zraní, protože to je jakoby událost proti směru chování samotného....

Muzzle grab vyžaduje sebeovládáni. Výše postavení vlci a psi používají toto chování vůči členům své smečky jako potvrzení jejich postavení a ukazují jim svou sebekontrolu. Níže postavení psi  a vlci přijímají toto chování jako projev přijetí svého postavení.

U domestikovaných psů začně takto chňapat mláďatům za čumáčky matka poměrně často. Poprvé je toto chování vystraší a mohou i velmi hlasitě naříkat, ačkoliv jim vlastně matka ani nijak neublíží. Později už automaticky zaujímají pasivně submisivní pozici (lehají si na zem a případně odhalují bříško). Unáhleně se toto chování označovalo jako potřeba matky štěně uzemnit, ale to by se tomu štěňata často nevystavovala naprosto dobrovolně.  Během času se u tohoto chování objevují různé variace. Podřízení a nejistí jedinci často přímo vyzývají své leadry, aby je chňapali za čumák a potvrzovali jim tak jejich příslušnost ke smečce a svou sebekontrolu, čímž zároveň oni sami projevují svou akceptaci postavení ve smečce.

Domestikovaní psi se občas snaží kontaktovat své majitele jemnými doteky čumáku. Chytíme-li je jemně kolem čumáku, potvrdíme jim naše přijetí jejich přítomnosti, svou sebekontrolu a schopnost naší kontroly jejich prostředí obecně. Poté, co jsou chňapnuti za čumák, pokusí se olíznout nos nebo koutky paníčka a klidně odcházejí pryč. Je to jakoby říkali "jsem pořád tvoje štěňátko" a vy jim "já vím, budu o tebe dobře pečovat".

Klasifikace tohoto chování je poměrně rozporuplná. Někteří ji řadí mezi sociální chování, jiní zase mezi agonistická chování, jiní zcela nopak mezi konejšivá chování. Autor článku, Roger Abrantes, ji klasifikuje jako sociální chování, neboť jeho hlavním účelem je potvrzení vztahů mezi dvěma jedinci.

Volně zpracováno podle článku Rogera Abrantese: Muzzle Grab Behavior in Canids, Wordpress, 25.dubna 2012